MUDr. Jonáš Kolibík

Jsem psychiatr a psychoterapeut. Ve Fokusu pracuji s lidmi, kteří se často ocitli na samém okraji společnosti. A člověk se při téhle práci naučí jednu důležitou věc: že některé problémy se nedají vyřešit silou. Vidím, co s člověkem udělá dlouhodobá samota. Jak mu postupně vezme sebevědomí, chuť něco dělat i víru v to, že na něčem záleží. A naopak vidím, jak někdy stačí, aby člověk znovu našel své místo mezi ostatními, a začnou se dít věci.

Přál bych si, aby takový byl i Tábor. Nechci z něj dělat dokonale uklizené město, kde je všechno na svém místě a každý problém má svou vyhlášku. Živé město podle mě funguje trochu jinak. Lidé se potkávají, něco spolu vymýšlejí, občas si lezou na nervy, někdy udělají něco úplně blbě – a přesto spolu nějak žijí.

A město může takové vztahy podporovat – vytvářet místa, kde se lidé potkají, dávat prostor sousedským iniciativám a pomáhat tomu, co vzniká zdola. Pracovníky města si v tomhle smyslu představuji trochu jako zahradníky. Nemají všechno sami vypěstovat. Mají poznat, co už roste, zalévat to, co má smysl, a občas něco zastřihnout. A také vědět, že zahrada bez trochy chaosu není zahrada, ale plastový trávník.

To samozřejmě neznamená, že nepotřebujeme pravidla. Potřebujeme je. Džungle není dobrý model města. Jen bychom měli vědět, kde končí jejich užitečnost. Ve své práci se dostávám do situací, kdy můžu konflikt vyhrotit a použít svou autoritu. Někdy je to nutné. Ale velmi často je užitečnější udělat něco jiného: neskočit na první emoci, chvíli vydržet, sednout si hlouběji do židle a zkusit zjistit, co se vlastně děje. A pak místo dalšího zákazu nebo příkazu nabídnout spolupráci. A myslím, že něco podobného platí i pro město.

Do politiky nejdu s představou, že mám recept na Tábor. A už vůbec ne proto, abych všechny jeho problémy „razantně vyřešil“. To mi ostatně připadá jako poněkud podezřelý slib. Město je živý organismus a lidé v něm jsou složitější než volební slogan.

Živý Tábor mě oslovuje právě tím, že se o tyhle věci chce pokoušet bez jednoduchých odpovědí. Jsem rád, že u toho můžu být. Na radnici možná nebudu tím, kdo bude nejvíc křičet. Ale rád budu tím, kdo občas připomene, že za každým problémem jsou nějací lidé. A že někdy je lepší se k nim přiblížit než je odstrčit. Protože dobré město není jen město, ve kterém dobře fungují silnice, úřady a kontejnery. Je to také místo, kde člověk ví, že sem patří.